Představ si takový Řecko.. palmy, piňakoláda…
Pátek – den první – přípravný
Byla půlka července léta páně 2003, když se BarneyTeam (to jako my, hehe 🙂 ) poprvé postavil na start největšího orientačního závodu v České kotlině – Poděbradka Bike Adventure. Hned na úvod je nutné podotknout, že to byla velice podařená akce s vysoce profesionální organizací a nic na tom nemění ani mé zklamání z našeho konečného výsledku. Nuže pěkně po pořádku.
Bike adventure se při svém třetím ročníku přesunula na Vysočinu, do Nového města na Moravě – jednoho z center českého klasického lyžování. A právě v lyžařském areálu, kde letos v zimě Lukáš Bauer jako první čech vyhrál závod světového poháru, bylo centrum závodu. Závod pořádal USK Praha – velice zkušená parta organizátorů (kromě B.A. pořádali také RockyMana, SP v MTBO a další závody), takže všechno klapalo. Po pravdě řečeno jsem na závod odjížděl se smíšenými pocity – zejména jsem se trochu (no trochu.. docela hodně) obával ukrutné spousty lidí ve startovce. Naštěstí se moje obavy, že půjde o masovku s frontama na všechno, nenaplnily a vlastně celý víkend jsem neměl pocit nějakého velkého davu. Snad jen na Dress & Dressing párty bylo trochu natřískáno, ale venku na trávníku bylo místa dost.
Do nového města jsme dorazili už v pátek večer a prošli jsme obvyklou procedurou prezentace, stavění stanu, vybalování krámů z auta a pojídání večeře. Novinkou oproti jiným závodům bylo zakreslování kontrol, které jsme sice měli teoreticky nastudované, ale prakticky to byla premiéra. Kontrol sice bylo jen 35, ale téměr okamžitě jsem si vzpoměl na větu – “ty nůžky můžeš klidně zase schovat, protože kontroly jsou po celý mapě!” – kterou jsem četl v zážitcích BakovDevils :). Ve spolupráci s ostatnimi Libereckými obikery jsme se s tím ale úspěšně popasovali a pak jsme chvilku handlovali nůžky (přece jen se trochu stříhalo) za izolačku, abychom mohli mapu olaminovat. I když nakonec při závodě nepršelo, byl to dobrý tah, protože izolepou zpevněná mapa si nechala líbit mnohem brutálnější zacházení při skládání do mapníku.
Sobota – den druhý – první etapa
Sobotní ráno začalo klepáním dešťových kapek na tropiko stanu. Nevím jak komu, ale mě v tu chvíli připadalo to klepání všechno, jen né romantické. Navíc jsem potřeboval poměrně intezivně na malou stranu a to crčení zvenku mi to zrovna neusnadňovalo. Nakonec jsem se ale vyhrabal ze spacáku, vykonal co bylo potřeba vykonat, nasnídal se (hodně) a šel si namontovat mapník a namazat řetěz. Celkově jsem byl ale nějaký zpomalený (a Peen taky), takže se stalo, že jsme na start přišli o něco později, než oněch požadovaných 10 minut předem. Zpomalenost se projevovala i dále, protože bodové hodnocení kontrol jsme sice do mapy zapsali poměrně rychle, ale nějak se nám nedařilo dostat se do závodního tempa. Peen začal plašit hned na první křižovatce, tak jsem ho musel uklidnit, že ztrácet se budeme až v lese a nikoliv ve městě 🙂 Já sem totiž náhodou přesně vědel kde jsme, páč jsem měl mapu, kdežto Peen měl akorát popis kontrol (to je naše obvyklá strategie). Zvolili jsme severní cestu, částěčně proto, že vypadala bodově hodnotnější a taky proto, že tam podle mapy bylo více lesů a kopců. Když už jedeme závodit na Vysočinu, tak si jí taky musíme prohlédnout, né?
Ještě před první kontrolou nás ve sjezdu předjel Ctíba s Alešem a bylo na nich vidět, že jedou minimálně na bednu (nakonec taky sobotní etapu vyhráli a celkově skončili na druhém místě). To nám trochu naznačilo, že o medaile tady budou závodit jiní (no spíš potvrdilo to, co už naznačovala startovka – ze špičky českého MTBO chybělo opravdu jen málo lidí a jako doplněk k nim řada výborných cyklistů). Bohužel poraženecké nálady, které se mi začaly vynořovat v mozku mi tak trochu vzaly chuť do závodění. Nějak jsem se nedokázal kousnout, kolo mi nejelo, byla mi zima, bylo hnusně, všude samý blbý kopce, ten Peen je debil proč pořád tak jede, když já musím navíc mapovat. Prostě jsem byl zralej zapíchnout to a jet domů, do Podolí, do lékárny, do prdele mě to nebavilo…
Náladu mi zvedla až svačina, kterou jsem pozřel za kontrolou číslo 19, která nám přinesla 50 bodů. Společně s kontrolami 17, 16 a 20 už to bylo celkem 100. Přes Buchtův kopec, na který vedla dlážděná cesta značného sklonu, jsme se dokodrcali ke kontrole 7 a následoval pěkný technický sjezdík, který společně se sluníčkem konečně zahnal chmury (no minimálně mi nevadilo šlapat 🙂 ). Na dalším postupu jsme měli trochu problém s trefováním odbočky přes louku, ale nakonec to dobře dopadlo a kontrola číslo 3 byla naše a s ní i 80 dalších bodů. I další postup byl celkem v pohodě, ale pak se nám nějak přestalo dařit. Nejprve nás popletla zelená značka, která byla jinak než na mapě, a pak jsme trochu upravili náš bitevní plán. To byla samořejmě chyba – místo abychom se skřípli a přidali na tempu, rozhodli jsme se vynechat druhou naplánovanou osumdesátku (kontrola 11) a raději se po sebrání kontrol 2, 1 a 4 obrátit směrem k Novému Městu. Za kontrolou číslo 4 jsme traverzovali takovou cestou necestou, lesem nelesem a málem se tam pohádali, neboť Peen zase začal zmatkovat a chtěl se držet jakýchsi patníků a vůbec nemístně plašil zatímco já propagoval že je nutné jet stále na jihovýchod a bude to OK (což byla taky nakonec pravda 🙂 ). Aby toho nebylo málo, tak jsem se při nacvakávaní levé nohy netrefil na pedál a pěkně jsem si narazil vnitřní klenbu chodila, takže jsem chvilku nemohl šlapat.
Kontrola číslo 10 byla svědkem našeho nejfatálnějšího sobotního omylu – do cíle nám zbývala ještě více jak hodina a my troubové místo abychom pokračovali přes kontroly 9, 15 a 23 do cíle (což by nám přidalo ještě 50 bodů navíc) jsme zcela nesmyslně jeli po hlavní silnici do Ždáru a pak zase po hlavní silnici do Nového Města. Takže už jsme nesebrali ani bodík a navíc se pěkně zdetovali, protože ta silnice není zrovna rovná a foukalo tam a já jel jako pako furt do kopců přes 30, abychom stihli limit. Ten jsme nakonec předstihli skoro o 10 minut a to na BA není zrovna rozumná strategie, pokud má člověk nějaké ambice. Takže nakonec to bylo 390 bodů, což se sice může zdát dost, ale na špičku to nestačilo. To jsme ani nečekali, ale taky jsme nečekali že budeme až 59. No, soupeři asi byli v lepší formě nebo více motivovaní a asi i více závodili.
Do cíle postupně dorazili i další naši kamarádi, takže jsme pokecali s čuníkem Hynkem i s Bakovskými čertíky Honzou a Milanem a ještě se spoustou dalších známých. Odpolední siesta u stanů přinesla další novinku a specifikum B.A. – rozbor postupů. Na B.A. byli totiž téměř všichni liberečtí obikeři (chyběl pouze Kuba a Pinďa) a i když každý startoval pod jinou hlavičkou, tábořili jsme pěkně pospolu. A na rozdíl od nás na tom byli ostatní o dost lépe. Vesměs byli na bedně a nebo v první desítce svých kategorií. Takže jsem poslouchal a sledoval, kudy to střihali, kam jet a kam né. Získané poznatky sem pak v neděli myslím úspěšně použil, takže to byl určitě velice smysluplně vyplněný čas. Odpoledne se přehouplo do večera a po vyhlášení výsledků první etapy vypukla Dress & Dressing párty která přinesla snad jedinou větší frontu za celý víkend. Více méně celý čas jsme venku na louce klábosili nejprve s Hynkem, který líčil zážitky z bikování na Ukrajině (tedy né že by závodil na kole této světové značky, anóbrž byl bikovat na blízkém východě 🙂 ) a později jsme s Milanem a Honzou probírali různé odborné cyklistické věci 🙂 .
Neděle – den třetí a poslední – druhá etapa
V neděli ráno nepršelo a taky motivace k závodění byla větší než v sobotu. Čekala nás kratší, jen čtyřhodinová etapa a tak jsme měli v plánu trochu napravit špatný výsledek předchozího dne. Startovali jsme zase v devět a tentokrát sme všechno stihli a přišli včas. I když jsme původně chtěli jet pro změnu na jih, nakonec jsme se znovu vypravili do kopců na severu, přes kontroly číslo 15 a 8 jsme si dojeli pro první 80ku s číslem 6 a pak jsme zopakovali sobotní postup přes pětku do Herálce. Na pětce jsme chvilku dumali co dál a Peen posiloval morálku jednotky citováním televizní reklamy o Řecku a piňákoládě, takže bylo veselo a pohoda. Koumání co dál se nám moc nepovedlo, což jsme ale zjistili až doma. Díky chybě při zapisování kontrol do mapy – jedna zapsaná hodnota se nám smázla (no nám.. spíš mě jak jsem mapu při zapisování překládal 🙁 ) jsme tady udělali asi jedinou nedělní chybu – drápali jsme se do kopce na 4 pro 30 bodů, které se daly snadněji získat na té smazané 11ce (smazala se jen tak trojka, nula zůstala svině kulatá). Navíc jsme při sjezdu ze 4 na jedničku nenašli plánovanou zkratku a tak jsme museli objíždět kopec a vůbec. Trochu mi to sebralo náladu (i když to o té 11ce jsem zjistil až v pondělí večer) a chvilku jsem musel hledat motivaci k dalšímu závodení. Ale do cíle bylo daleko a času už nebylo mnoho, takže jsem se motivoval koukáním na hodinky.
Na kontrole číslo 34 nám zbývalo do limitu 51 minut a do cíle vzdušnou čarou 15 km. Vyzbrojen pouze sériovým Authorem a nikoliv kultovní Tleskačovou garážovkou, musel jsem chtě nechtě zvolit postup po cestách, neboť vzdušné čáry se mi blbě jezdí – to máte baráky, pole, silnice, rybník se žábama… Pamětliv včerejšího omylu jsem rozhodl, že pojedem raději ještě sebrat nějaký kontroly, místo abychom se hnali do cíle za limitem. Peen nic nemítal a tak jsme putovali nejprve do Žďáru a odtud do Vysoké a následně do kopce ke kontrole 14. Odtud na Harusův kopec a pak už dolů do cíle. Limit jsme přešvihli o necelých 6 minut a přišli tak o 12 bodů – jelikož jsme ale tímhle postupem získali 30, lze hovořit o zisku.
Pak už to byla klasika, najíst, umýt sebe i kolo, zabalit, naložit, rozloučit a tradá domů. Na vyhlášení výsledků jsme nečekali, protože začínalo poměrně pozdě a nás čekala ještě tříhodinová cesta domů, a bylo téměř jisté, že únava se brzy příhlásí (a taky jo, v devět večer jsem doma vytuhnul, ani na ohňostroj ke 30 letům Ještědu jsem nepočkal 🙂 ). Takže bylo lepší usnout až doma, než někde za volantem.
Nedělní etapa se nám určitě povedla více než ta sobotní a nebýt té smazané 11ky možná že bychom stihli sebrat ještě 12ku a 13ku, díky čemuž bychom měli ještě o 50 bodů více. Ale na kdyby se nehraje 🙂 Navíc by nám to v celkovém pořadí zase až tak moc nepomohlo – špatná sobota byla holt znát. Celkové 51 místo v kategorii, nemluvě o tom že nám to nandalo i prvních 13 mixů, nejlepší baby a také veteráni jak chlapi, tak mixy. Snad jen mezi veteránkami by náš “výkon” stačil na bednu, ale do této kategorie se nám asi přestoupit nepodaří (a mě osobně se teda ani nechce 🙂 ). Samozřejmě, že výsledky nejsou vlastně to hlavní, ale jednou je to závod a k zážitkům ze závodu patří neodělitelně i celkové pořadí. Až na ty výsledky to ale bylo fajn a špatné výsledky mi alespoň zase daly nějakou motivaci k tréninku. Začínal jsem totiž už podléhat sebeklamu, že na kole jezdím jako drak a že závody v MTBO prohrávám kvůli mapě. Ale B.A. mi ukázala, že draci jezdí na kole úplně, ale úplně jinak než já. Takže začínám trénovat ještě pekelněji a za rok počkejte, prdi!